Historie a technologie Raku
Keramika raku je neodmyslitelně spjatá s pitím čaje v Japonsku.
Čajovou plantáž v Japonsku založil Dengjo Saičo po svém pobytu v Číně První skutečná sklizeň na této plantáži ve vesnici Sakamato u posvátné hory Hiezizan byla v roce 815.
Semínko učení o čajovém obřadu přinesl do své domoviny Eisai. Sepsal rozsáhlé dílo „poznatky o léčivých účincích čaje“. Od té doby získal čaj důležité místo v životě mnichů a japonské šlechty.
Ve 14. století se čajový obřad stal společenskou událostí samurajů a proměnil se v bujaré pití a hazardní hry. Ve stejnou dobu čajový obřad v klášterech pozvolna dostával novou životní filozofii, bližší učení zenovému.
V 16. století přichází nové učení o čaji z úst čajového mistra SEN NO RIKJUA. Nazývá se pravá filozofie čaje a vyznává čtyři nejdůležitější principy.
WA KEJ SEJ DŽAKU
harmonie úcta čistota klid
SEN NO RIKJU hledá nádoby, které by odpovídaly těmto čtyřem zásadám. Zcela se odpoutává od čínského čajového obřadu a hledá klid a rovnováhu v jednoduchosti a kráse, vrací se spět k přírodě, k osvobození člověka.
V dílně mistra ČODŽIRA vzniká první miska, vyrobená naprosto odlišnou technologií. Tato miska splňuje představy čtyř principů čajového obřadu. Tehdejší vládce Japonska TOJOTO MIHO HIDEJOŠI byl velmi nakloněn učení čajového mistra SEN NO RIKJUA a na jeho žádost nechal ČODŽIRA povýšit do šlechtického stavu, aby mohl předstoupit osobně před panovníka a předvést svoje umění. Císaře čajová miska natolik okouzlila, že Čodžirovi věnoval pečeť RAKU. Slovo RAKU v japonštině znamená radost, spokojenost, potěšení. Dílna mistra Čodžira pracuje dodnes.
Keramika RAKU prošla vývojem a rozšířila se do celého světa . Její princip zůstává stále stejný. Nejzajímavější je proces pálení. Z pece plné ohně se vytahuje rozžhavená keramika a prudce se chladí v redukčním prostředí. Tento postup je pro nás velkou výzvou. Milujeme to napětí vzniku,celou filozofii výroby. Při Při výrobě se misky dotknou všechny živly a pokud jsou spolu v harmonii miska nejenom, že nepraskne, ale získá neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Tento postup se nedá nikdy zopakovat se stejným výsledkem. V čajové misce je ukryt dotek přírody, dar země, energie ohně, závan větru, stopa plodů země, čistota vody. Záleží na každém dotyku a pohybu v čase. Je velkým potěšením držet v ruce misku v které je zakleto tolik energie v naprosté harmonii. Pokud nám miska ukáže svou tvář rozhostí se v naši duši klid.
Technika kterou používáme
Chtěl bych vám trochu přiblížit, jak provádíme techniku výpalu Raku v našem ateliéru. Základní postupy jsou známé všem, kteří se o tuto techniku trochu zajímají, ale postupem času si každý vytvoří malé odchylky v postupu. Výsledek ovlivňují podmínky, ve kterých pracují, materiál, který používají a vlastní invence. Kam až se dá při pokusech dojít, záleží na odvaze tvůrce.
Nejdříve k materiálu pro výpal: na výpal používám tři pece. Každá má jiný rozměr, který určuje, co se v ní dá pálit. Nejmenší, s obsahem asi 50l, je vyrobena ze sudu a je obalena jak z vnějšku tak i zevnitř sybralem. Výrobky dávám na žáruvzdornou desku aby plamen nešel přímo na vypalované kusy. Pokud však chci dosáhnout určitého efektu (zpravidla barevného) mohu nechat plamen „útočit“ přímo. Nejlépe se mi to dařilo u jedné německé tyrkysové glazury, ta se však se přestala vyrábět… Tuto pec často používám jako „výjezdní“, protože je mobilní, dá se snadno odnést. Objíždím trhy, kde ukazuji výpal Raku veřejnosti.
Občas jsem požádán o workshop (buď pro soukromou osobu nebo pro školy), a tak je často pec na cestách.
Další pec kterou mám je vysoká a úzká (asi 45 x 45cm) a její výška je 90 cm. Lze ji i snadno zvyšovat, podle velikosti věcí, které pálím. Jedná se převážně o vázy a vysoké dózy. Jednou byla zvýšena dokonce na 130 cm, když jsem pálil vázy vysoké 115 cm. Tato pec je postavena z obyčejných „červených“ cihel a zevnitř vystlána sybralem.
Třetí pec je největší, má rozměry 55 x 50 x 60cm. Tuto pec využívám nejčastěji, má jedno patro, vejdou se do ní 2 velké mísy najednou, k tomu mohu přidat i nějaké drobnější věci. Jeden výpal trvá 1,5 hodiny, to je doba potřebná k dosažení požadované teploty. Pálíme na teplotu 1040°C. Výdrž si řídíme „pohledem“. Při pohledu do pece vidíme, zda je glazura již hladká nebo má ještě bublinky. Když jsou ještě na povrchu bublinky, je nutné výdrž prodloužit a počkat, až se ztratí. Glazura by měla mít hladký a lesklý povrch. Až v okamžiku, kdy toho docílíme, můžeme pec otevřít, výrobky vyjmout a začít s tím nejdůležitějším(?) – s redukcí. V této části výpalu se dá spousta barevných efektů získat, ale i ztratit. Moc záleží na tom, v jaké teplotě se každý kus vytáhne. Je důležité vědět, jak se která glazura v určité teplotě chová, jaký efekt chceme dosáhnout atd. I když si myslíme, že glazury, které používáme známe, vždy je výsledek překvapením.
Vše vytáhujeme pomocí dlouhých kleští, které mají na každém rameni trojjehlánek. Pokud je glazura ještě dostatečně měkká, tři body z kleští se do ní obtisknou. Vzniknou vlastně tři prohlubně v glazuře. Po vytažení z pece vkládáme výrobky do redukčního materiálu. My používáme převážně dřevěné piliny, obilí a občas zkoušíme sušené bylinky, trávu, seno, suché listí nebo jehličí. Lze použít mnoho druhů, jde hlavně o to, aby materiál alespoň trochu hořel a mohla vzniknout redukční atmosféra. Díky redukci nenaglazovaný střep zpravidla zčerná (zakouří se). Glazura v redukční atmosféře dostane buď úplně jinou barvu, nebo vzniknou barevné efekty. Škála je široká, od měňavých barev až po jednolitou „měděnou“ lesklou barvu. Zde zase záleží na síle redukce a na tom, jaké chemické sloučeniny obsahuje samotná glazura. V tom je celá alchymie a tajemství Raku.
Nesmím zapomenout ani na krakle, které v tomto okamžiku vznikají. Jedná se o drobné trhlinky v glazuře, kdy se všechny mezerky (trhlinky) zakouří, tím se toto popraskání ještě zvýrazní. Nejvíce jsou pro tuto vlastnost vyhledávány bílé glazury, jsou vhodné pro kontrast bílé barvy a černých trhlinek. Zpravidla se používají speciální glazury vyráběné tak, aby trhlinky snadno tvořily. Lze použít i glazury určené na klasický výpal, ale je nutné zkoušet a zkoušet, výsledek nemusí být vždy totožný se speciálními glazurami.
V redukčním materiálu se výrobky nechají „přiměřeně“ dlouho. Záleží na velikosti samotného výrobku. Čajové misce stačí asi 15 minut, ale velké vázy nechávám v pilinách hodinu nebo i déle. Díky zkušenostem se dá odhadnout, kdy je redukce dostatečná. A výrobek není příliš horký na ponoření do vody, která by ho mohla velice snadno roztrhnout a zničit.
Voda zastavuje redukční proces, zvýrazňuje krakle a dobarvuje redukční efekty. V této chvíli si často myslíme, že vše dopadlo dobře, ale nakonec z vody vytáhneme jen střepy…..
To je právě RAKU. Nikdy neopakovatelný pokus. I když jsou v peci vedle sebe dva stejné kousky, stejně naglazované, tak po dokončení celého procesu je každý trochu jiný.
A teď přichází taková domácí rutina – mytí nádobí. I když výrobky projdou vodou, stejně jsou velice špinavé, proto nastává čas mytí. Nám se nejvíce osvědčila umělá drátěnka-žínka a hlavně tekutý Cif. Při mytí často dochází k překvapení. Stává se, že „olejové“ barevné přechody se ztrácí, nebo barva dostává jiný odstín, nebo se objeví zcela nový barevný efekt. …Raku…
Po vyschnutí výrobky většinou ještě leštíme (hlavně místa bez glazury). Včelí vosk dodává lesk a hloubku povrchu celého výtvoru.
Ještě něco málo ke glazurám. Z 90% používáme německé Raku glazury. Jsou stavěné na již zmiňované efekty a na požadovanou teplotu. Výsledky jsou zaručenější než u glazur, které nejsou určeny přímo na tuto techniku. Vše je ale vykoupeno cenou těchto glazur, jsou několikrát dražší než glazury určené k normálnímu výpalu.
